Tato výstava zahájila druhou sezónu úspěšných výstav obrazů na zámku Karlova koruna a trvala od 5. 5. do 8. 6. 2007. Vernisáž, která proběhla 5. května, byla velkolepá! Ač to tak původně nebylo plánováno, zkrátka to tak dopadlo. Naplánováno Vlastou bylo pouze překvapení v podobě úvodního slova proneseného dámami Mgr. Helenou Kusou a PhDr. Miladou Kotrlou. Nikdo je neznal a tak byly podezírány dvě starší návštěvnice z jejich totožnosti. Pravda byla však taková, že pod těmito pseudonymy se na „scéně“ objevily herečky hradeckého divadla v originálním přestrojení. Pak už nastala smršť vtipů, narážek a humoru. Autorkami byly Pavla Tomicová a Martina Součková. Kdo „ustál“ toto vystoupení, čekalo ho další překvapení, v podání skupiny She – Pot. Šok to byl i pro Vlastu. Ten krásná děvčata zahlédl už odpoledne, když tam nacvičovala své vystoupení a prohodil, že by mu mohla přijít večer taky zatancovat. To, že nejen přišla, ale dokonce i v úchvatných kostýmech, Vlastu zvedlo ze židle. Poté začala neopakovatelná show, jakou mramorový sál nepamatuje.
S reakcemi na obrazy to už bylo horší. Kdo neměl smysl pro humor a nadsázku, odcházel zklamán. Výstava neobsahovala pouze olejomalby, ale i přemalby žánrových reprodukcí. Dokonce, se mezi vystavovaná díla „zatoulal“ i jeden obraz Marka Brodského. Na dotaz zvídavého návštěvníka byla odpověď dána logická: „Marek mi ho dal, a tak je to taky můj obraz, ne?“

Vlastimil Třešňák

Po ukončení základního vzdělání prošel řadou příležitostných zaměstnání a od roku 1968 působil ve svobodném povolání jako zpěvák folkových písní. Byl členem sdružení Šafrán. Brzo si vypracoval osobitý písničkářský styl, postavený na rozložených akordech kytary, a úporném, spíše vykřičeném a vyšeptaném než vyzpívaném zpěvu, především však na existenciálním pohledu zdola. Třešňákovo vnímání skutečnosti zřetelně ovlivnila Skupina 42, jeho poezie je sociálně soucitná, nazíraná od společenského dna, okouzlená lhotákovskou poezií periferie. Je třeba připomenout, že ve svých písních zpracovával tematiku tehdejší oficiální kulturní politikou nadevše žádanou, tematiku dělnickou, jenže ji zpracovával po svém – jako Bohumil Hrabal ve svých prózách (s nímž ho ostatně pojilo hluboké osobní přátelství) nebo jako Josef Čapek ve svých obrazech. Již o jeho prvním albu Zeměměřič Jiří Černý napsal, že je nezařaditelná, osobitá a že po Krylově Bratříčkovi a Mertových Baladách z Prahy znamená třetí výrazný mezník české folkové písně.
Ve vztahu k oficiálnímu režimu byl Vlastimil Třešňák nesmlouvavý a přímočarý. Neměl Krylovu proslulost ani Mertův intelektuální nadhled, nedokázal kličkovat na pomezí ještě povoleného, takže jeho bezprostřednost proletáře z Karlína byla nutně konfliktní. Po roce 1974 mu byla zakázána jakákoliv veřejná činnost (mimo jiné se angažoval v bytovém divadle Vlasty Chramostové a podepsal Chartu 77). Opět byl nucen střídat nejrůznější zaměstnání. Po výsleších u StB a normalizačních represích odešel do emigrace do Švédska (1982), později se přestěhoval do Německa. Po roce 1995 žije převážně v České republice.