Vladimír Jan Hnízdo
Dne 17. Července 1914 se narodil bankovnímu úředníkovi Bedřichu Hnízdovi v Českých Budějovicích syn, kterému osud předurčil dráhu malíře, sochaře, scénického výtvarníka a pedagoga. Vladimírovým dědečkem byl řezbář z Týna nad Vltavou.
- J. Hnízdo se začal na svou životní dráhu připravovat již na obecné škole v Košicích, kde žil v letech 1919 – 1925. Z této doby pocházejí jeho první kresby a akvarely. Do roku 1930 navštěvoval nižší reálné gymnázium v Kolíně, odkud však odešel na pražskou VŠUP. Zde Hnízdo čtyři roky studoval sochařství u profesora Josefa Mařatky a další čtyři roky strávil na AVU studiem sochařství u profesora Bohumila Kafky.
Přes svá studia v Praze udržoval úzké styky s kolínským prostředím, do kterého patřili také sourozenci Strakovi a Jiří Krátký, jenž byl malířem a fotografem. V Kolíně V. J. Hnízdo působil od roku 1932 jako autor grafických úprav, scénograf a možná také jako autor divadelních her na amatérské scéně. Během pěti let v období mezi roky 1934 – 1939 byl pověřován řadou sochařských a jiných městských realizací. V této době se seznámil s Bohumilem Kutilem, který v Kolíně působil jako středoškolský učitel, jenž byl v soukromí také malířem a do 60. let vystavoval společně s Hnízdem. Ve 30. letech se Vladimír Hnízdo stýká také s lidmi kolem Studentského klubu mladých, kam patřil rovněž Zdenek Rykr. Toto přátelství se projevilo ve volných pracích ze 40. let a v obraze Potulný rytíř, Vzpomínka na Zdenky Rykra z roku 1967.
Do roku 1948 působí Hnízdo jako kolínský sochař, do jehož tehdejší tvorby patří posmrtná maska a portrétní deska básníka Karla Legera, portrétní busty, pamětní reliéfy v ulicích Kolína a na tamním hřbitově. Do sbírky děl z této doby také patří pamětní deska MUDr. Františka Dvořáka, která je na kolínském muzeu a trojfigurový reliéf z roku 1948, který vzpomíná na okupaci a osvobození. Město mu zadalo také zakázku na klenotaf T. G. Masaryka na kolínském náměstí a pietní rozebrání, ukrytí a rovněž novou instalaci pomníku Mistra Jana Husa, jehož autorem byl František Bílek. Tato zakázka byla poslední prací Vladimíra Hnízda v Kolíně.
Během svého působení v Kolíně pracoval Hnízdo dále jako učitel odborného kreslení na Základní odborné škole pro odbory stavební a umělecké. Ve 40. a 50. letech vytvořil řadu plakátů. V roce 1941 se oženil s Ludmilou Kačírkovou, s níž měl dvě dcery. Jejich manželství skončilo po deseti letech. Ve 40. letech se prosadil na scéně Národního divadla jako scénograf. Zde se angažoval v pěti operách v režii přítele Josefa Munclingera. Od roku 1945 po čtyři následující roky vytvořil dílo komorního formátu v kresbě, malbě a kombinovaných technikách.
Čtyři roky po konci 2. světové války mění V. J. Hnízdo své působiště odchodem do Prahy. Zde se snažil prosadit v 50. letech v sochařském oboru, ale získával jen menší zakázky, jako pamětní desky v ND a ČKD. V jisté míře se prosadil jako autor citlivě pojednaných portrétních bust Vladislava Vančury, J. V.Friče a K. H. Máchy, jež od něj zakoupila Národní galerie a Památních národního písemnictví. Za největší dílo tohoto období je považována socha Krista v životní velikosti umístěná v kapli Nejsvětější trojice v Praze-Suchdolem. Se sochařstvím Vladimír Hnízdo skončil ze zdravotních důvodů.
Po pěti letech se Hnízdo vrátil do Kolína, kde se stal šéfem scénografie v Městském divadle. Během této doby vytvořil přibližně polovinu ze své scénografické realizace. V Kolíně zůstal do roku 1959, kdy opět odešel do Prahy na Scénografický ústav. Od roku 1960 působil jako učitel teorie na scénografickém oddělení Střední uměleckoprůmyslové škole v Praze 3, kde zůstal dalších šestnáct let. K volné tvorbě se vrátil v roce 1967. Většina v této oblasti vznikla v období od 1968 do 1969 díky výstavě v ČSSP, jež uvedl František Dvořák s tématem mezilidské vztahy i tajnosnubné komentáře společenské situace. Další malířské pokusy ukončila nemoc v roce 1975. Od téhož roku se v jeho tvorbě objevily ve větším množství pastely. K jeho vrcholům v tomto směru patří obsáhlá řada pastelů z roku 1977, kdy zobrazuje mnoho témat, jako například imaginární krajiny, atmosférické efekty, staro i novozákonní témata, atd. Poslední řada pastelů je z roku 1978, kde se odráží i jeho zhoršující se zdravotní stav.
Vladimír Jan Hnízdo zemřel dne 2. července 1978 v Praze, krátce před svými čtyřiašedesátými narozeninami.
Catulus