Kde se v Přeloučském románu poprvé objevila myšlenka na realizaci sochy

 

NH 929, aneb Bermudským troúhelníkem Přelouče!

NH_01

27_07aV roce 1738 páter Koniáš veřejně pálil v Přelouči na náměstí kacířské knihy. Logickou ironií osudu je, že o dvě stě čtyřicet let později (tedy v druhé polovině sedmdesátých let minulého století) v témže městě, ba dalo by se říci na témže místě, skupina přátel kolem Jaroslava Foršta dala vzniknout volnému seskupení NH 929. Vydávalo nejen periodický samizdatový sborník, ale i jiné tehdy nepublikovatelné či nedostupné texty. Básník skupiny a písničkář Karel „Cára“ Novotný se stal známým i mimo region. A Karel Novotný také spolu se Zdeničkou Spruzenou napsal v roce 1988 pro samizdat dnes legendární Přeloučský román. Spisovatel Josef Škvorecký o románu později prohlásil: „Přeloučský román byl pro mne zážitek po dlouhých letech. Je to prostě majstrštyk, struktura mnoha vět je báseň, bohatství postřehů, nečekaných slovních a pojmových obratů, pod vším je cítit muzika. Všechno dění evokuje s takovou imaginací, že jako kdybych byl u toho.“

Dlouhodobým cílem OSKS se stala realizace „mobilu“ v Přelouči, ale kde se vůbec ten nápad zrodil? V Přeloučském románu se poprvé objevila myšlenka na realizaci sochy na straně 129 maťovského vydání z roku 2004.

„Když už se zdálo, že slova odcházejí, vytasil se Lep s nápadem, že by mohli v Přelouči pod parkem vytvořit jakýsi pomník, objekt, zrůdnou slátaninu. Nesmazatelný dar městečku, místo je na to jak stvořené. Opuštěný park s malou vyvýšeninou uprostřed zanedbaného stromořadí. Prostě by tam něco takového sedlo. Josef s Morousem se z počátku nijak moc netvářili, ale nakonec souhlasili. Brzy poté začali akcičku se sochou dotvářet ad absurdum.“

A tak se zrodil nápad a první návrhy pověstné sochy. A je tomu již bezmála třicet let, co vznikl v Přelouči pod parkem jen podstavec, což je popisováno takto:

 

„V sobotu ráno lehce po sedmé (i když se nikomu nechtělo vstávat) se sešla docela slušná skupinka nenápadných brigádníků. Díky Josefově agitaci a Morousově materiálnímu zabezpečení se mohlo začít. Josef když štrádoval  s rýčem v podpaží městem, cítil náhodné pohledy hluboko v týle. Pod parkem stál kupodivu Horšt a vytahoval z auta pytle s pískem. Jirka Švec odkrokoval vzdálenost a kolíky naznačil půdorys podstavce. A začalo se kopat. Pakouš s Pivařem se pustili do míchání betonu. Střídavě si při tom podávali láhev rumu, což byla zkušenost z jiných staveb. Lep s Jirkou stloukli bednění a přesně vyznačili přesné umístění kotevních šroubů. Dr. Sorge se umně flákal a Horšt jim k tomu z kazeťáku pustil na plný koule nadšeně euforický hymnus Plamenů. Počítal při tom na kolik ho přišel benzín za dvě otočky do Mělic. Holky hrabali trávu a nesmyslně přistřihovali konečky okolních křovisek. Celkový dojem byl adekvátní svazáckému „subotniku“. Cyklisté šlapající tu a tam parkem za nákupem, náležitě oceňovali budovatelské nasazení povzbudivými průpovídkami. Ještě, že netušili, co se tu děje. V jejich zaběhlém stereotypu by je nic takového ani nenapadlo. Vždyť vše musí být někým naplánováno, rozhodnuto, schváleno, a tak je nepřekvapil ani pohled na pracující vlasatce. Dobrý dojem jen známá postava Vendy Koženého, který ještě přvožralý z pátečního tahu křivolace projížděl na bicyklu parkem, provolával při tom pozdravná hesla a citace, zpochybňující budování

socialismu. Byl za to odměněn Hančiným „vykuř“ a Gigi, který se právě přikolébal ho přesvědčoval: „Dej se k nám Independům!“, čemuž Venda nerozuměl , a tak hlasitě říhal. Téměř před polednem  byl podstavec hotov . Malý Pivo na něj řádně nachcalo – aby beton lépe schnul- a brigáda byla skončena.“  (…) „Podstavec sice za pár dní vyzrál, bednění bylo odstraněno, ale dál se nic nedělo. Švec nosil plány snad jen v hlavě, Lep zase neměl čas, a tak si jen místní obyvatelstvo šeptem poukazovalo.“

A u poukazování také zůstalo. V knížce je příběh sice dále rozvíjen, nicméně se jedná o fikci. Ve skutečnosti vše skončilo v této pasáži a od té chvíle pobývala dlouhá léta ona pověstná socha jen v knížce a v myslích autorů. V současné době se o její realizaci hodlá zasadit Občanský spolek Kulturně smýšlejících. Nápad vznikl na popud Tomáše Mazala alias Zdeničky S.

Realizace sochy podle fantazie autorů knihy se dále rozvíjela takto:

„Až na sklonku léta přišel Švec do Albíny s tím, že by mohl v parku objekt odhalit. Stačí se jen domluvit kdy. Všichni užasle zírali a pak to z Jirky postupně lezlo. Po večerech svařil, smontoval, ukoval a sdrátoval monstrum,které barevně natřel a stabilizoval. Celé to připevnil na železnou desku s otvory pro šrouby. Takže to stačí jen nasadit, utáhnout matky a je to tam na věčné časy. Josef tomu nechtěl ani věřit . Jak Švec dokázal pro věci nadchnout tak je zase po čase vypouštěl z mysli. Tentokrát se překonal. Lep nic neříkal a pak se přiznal,že o tom ví tak. Dokonce se Švecem ukradli v Praze před nějakým barem rezatý obří mlýnek na něco“  …Teď něco přímo k odhalení sochy… „Nálada byla bezvadná. Švec vykládal Lepovi, jak by na to šel Nicolas Schoffer a Henry Moor a jak chtěl on ztvárnit tu uspěchanou blbou dobu. Konečně byli v jednom chumlu Morous je ubezpečil, že v tom jedou stejně všichni, tak ať se podle toho chovaj. Na což se mu dostalo „vykuř“ od Hany. Mávl rukou, zapálil první svíčku a od ni pak všechny ostatní. Nato se odněkud ze tmy ozvala flétna. Mozartova Malá noční hudba. Jak spiklenci ze zednářské lože sestupovali jeden za druhým do černé propasti parku, přitahováni flétnou a nejistým přízrakem vepředu, taktéž osvětleným svíčkou. Uprostřed aleje pod nimi stál Mobil zahalený bílým prostěradlem a o kousek dál v trávě, jak vytesaná z bílého mramoru, nahá ženská postava s flétnou na rtech. Táňa, vydechl Josef a pohnul se kvapně vpřed. Morousova ruka byla však byla rychlejší, užasle a nevěřícně zíral na ten nahý přízrak. „Do prdele zase jste mě dostali“ dojatě a téměř palčivě zaúpěl Horšt. V zápětí strhl brýle z očí a zahodil je kamsi do tmy. To ostatně dělával vždy za pro něj emotivních situací. „Myslel jsem, že jste banda vlčáků bez žebříčku estetických hodnot, a vy na mě, do prdele, takhle poeticky,“ a dál jen už jen tápal spíš k Táně než k zahalenému monstru. Josef stále svírán Morousovou paží, nevěřil vlastnímu zraku. Přízrak mu před očima tančil a poskakoval sem a tam. Ten mramor byl, ale modře žilkovaný a to poskakování nebyla Josefova opilost, ale zimnice, která Táňou lomcovala. Josef se vytrhl hodil celou vernisáž za hlavu, strhl prostěradlo z Mobilu a zabalil do něj vibrující tělo Táni. Ne že by ostatním nepřál pohled na tu nahou krásu, ale zimnice lomcovala i s ním a on si nevěděl rady s tělíčkem rozklepaným chladem končících prázdnin. „ kde jste byli tak dlouho, volové?“ utnula Táňa Mozarta. Josef sebral Sexnerovi láhev a lil to do ni až prskala. Teď zase nahý Mobil byl v obležení. Nikdo si snad ani nevšiml co se stalo. Všichni ve světle svíček okukovali svařence. Pivař zatočil pohyblivým pyjem a ozvaly se zvuky drceného plechu. Cosi břinklo o teplomet a gigantický flašinet se rozezpíval v tragické náladě osumdesátých let. Znovu bouchlo šampáňo, které Lep vytáhl z batohu a Duběnka narazila umělohmotný špunt na vzdalující se kliku. Jirka Švec slzel a přijímal gratulace. Dvoumetrový Gigi vysazoval ženské až tam nahoru, aby mohly políbit spálenou žárovku teplometného stroje, který našel uplatnění v dobách nevídaných. Morous se vytasil s nikonem a formoval sestavu k historickému snímku. Vzduchem se neslo souznění, rituál sama sebe, bublina, která jim dávala možnost žít a přežít i v takovém městečku, jakým Přelouč bezpochyby byla, a navzdory proklamacím ideologa z Pražského hradu si jeli po svém. Následky horka. NH.“

Geocachingový záznam